BoPa - Fotky z cest

Plán dovolené na rok 2016 jsme měli schovaný z roku předchozího  - tedy 2015 - motovýpravu na Gibraltar. Oprášili jsme tedy loňský itinerář, pečlivě studovali možnosti přepravy do Španělska, počítali, zda je lepší jet po vlastní ose, nebo za podpory vlaku a trajektu.. Už jsme se chystali koupit lodní lístky a jízdenky na MOTOvlak, do mobilu přibyla španělština a do zavazadla ještě přibyly sluchátka, ať umíme španělsky alespoň pár slov…

A v polovině srpna cestou do Prahy Lucka našla levné letenky na Zéland… A všechno bylo najednou jinak…. Cestou jsme na benzínce rychle rezervovali letenky, hned je jeli zaplatit (13500,- Kč / osoba), koupili jsme mapy a průvodce a začali vymýšlet, kudy kam…. Plánování nám lehce zpestřila babička, když ze Zélendu udělala Izrael - což tedy zcela jistě určitě nedáme :-) .

Týden před odletem předchystáváme věci na hromadu, v sobotu pak doplňujeme chybějící propriety a finálně balíme. Po páteční oslavě Renčiných narozenin jde ještě Lucka v sobotu na chvíli za druhou skupinou na oslavy (návrat z akce byl o půlnoci), já si jdu lehnout…

4.9.2016 - Neděle

Vstávám v 1:30 a těsně po druhé hodině ranní vyjíždíme nabalení a natěšení směr Mnichov… Cestou Lucka spí a před Prahou si uvědomujeme, že nám chybí slovník a ledviňáky…. Následuje zastávka v Tescu na Zličíně… Potřebné věci sice nemají, ale s prázdnou se Lucka stejně nevrací - koupila alespoň pláštěnky pro případ deště v Bangkoku.  Víc toho už prostě nevyřešíme, tak alespoň narychlo stahuju slovník do mobilu a vyrážíme směr Mnichov. Kolem sedmé jsme na hranicích, v 9 na letišti v Mnichově. Na parkovišti P41 Nord, kde jsme měli objednané "ubytování" na tři týdny pro Matese parkujeme na volném místě a s věcmi odjíždíme místním SHUTTLE na terminál. Asi hodinu čekání na otevření přepážky si zpříjemňujeme kávičkou a pivkem, následně odevzdáváme kufry a po chvilce diskusí fasujeme Boarding Passy na let do Bangkoku i Aucklandu, venku dojídáme poslední řízky a fičíme na GATE.

Letadlo Thai Airlines vypadá sympaticky a ještě lepší zpráva je, že je poloprázdné, takže si přesedáme na dvě volné řady sedadel.. V 14:25 opouštíme ranvej a 11 hodin letu trávíme hlavně odpočinkem přerušovaným jen něčím dobrým k jídlu a k pití… Lucka prospí skoro celou cestu, já tradičně prd :-( .

5.9.2016 - Pondělí

Teplo, Slunečno, později lehce pod mrakem

Ráno kolem půl šesté místního času dosedáme na mezinárodním letišti v Bangkoku a jelikož tu máme více než 12 hodin času do odletu směr NZ, vyrážíme poznat město. Ve směnárně na letišti měníme 50 € na místní veverky (Bathy) a frčíme najít Sky / Airliness Train, který nás doveze do města (podle jedné mapy snad do centra). Volíme pomalejší, levnější a delší modrou trasu a po 8 zastávkách vystupujeme na Pathaya Thai - což je konečná… Vystupujeme a vybaveni zevrubným plánem zeměkoule odhodlaně vyrážíme směrem, kde tak nějak tušíme centrum…
Procházíme "echt" autentickou čtvrtí, kde místní na dvorcích a na ulicích, v uličkách vaří, nakupují, prodávají, modlí se, perou.. Prostě procházíme mezi místními jeich běžným životem… Ale ani po ujití více jak 3 kilometrů v tomto prostředí (kde jsem měl i strach, protože jsme byli zjevně vyplašení turisti, kteří nevypadají úplně chudě), se nám nepodařilo "dojít na mapu", a tak měkneme a máváme na prvního ťuk-ťuka a necháváme se za 100 Bathů (asi 70,- Kč) odvézt k chrámu Wat Pho. Ne fakt to nebyl kousek…. Pěšky bychom to šli asi půl dne…  Máme štěstí, chrám právě otvírá - je 8 hodin ráno a my jsme tak mezi prvními dnešními návštěvníky. Korzujeme areálem chrámů, užíváme si ležícího Buddhu při odchodu do Nirvany (socha 46x15 metrů), v jednom z chrámů si užíváme motlitbu v oranžových hábitech a další prostory a nádvoří celého komplexu. Množství turistů s postupem hodin roste a my jsme rádi, že jsme tady byli tak brzy…  A ještě více si to uvědomujeme v Královském paláci, kam pokračujeme právě z Wat Pho a kde je lidí skutečně neskutečně moc. Navíc nejsme vhodně oblečeni a tak si za vratnou kauci 200 BTH / kus musíme zapůjčit "vhodný" oděv.. Já jsem nafasoval slušivé tepláčky (jsem schopen si je vytáhnout až pod paže), Lucka úžasně neprodyšnou zavinovací sukni. Takto slušivě ustrojeni pokračujeme k pokladnám… UPS… Nelze platit kartou… Musíme vyměnit dalších 30,- €, jelikož díky nesmyslné kauci nemáme na vstupné… Vše se zdařilo a my po zakoupení vstupného vcházíme dovnitř komplexu… Nejprve do jeho Budhistické části a do chrámu se Smaragdovým Buddhou, kde se bohužel nesmí fotit a tak podnikáme alespoň pokusy o vyfocení z venku… No… Nepovedlo se to… Po asi 20 za den vyzout, do chrámu, ven, obout a pokračujeme… Podél "světštější" části komplexu docházíme k "shopu" a restauraci, kde nejenže lze koupit jen zmrzlinu a kafe, zde probíhá navíc i nějaká rekonstrukce, takže to vzdáváme  a jdeme pryč. Po odevzdání slušivých tepláčků a sukně s úlevou opouštíme areál, kde bylo fakt už děsně narváno a vyrážíme směrem k řece. Opět jsme nabrali poněkud špatný směr a opět se motáme do života místním, ale díky tomu si kupujeme ve stánku, kde si nakupují místní, kuřecí a vepřové maso, do igelitových pytlíčků dostáváme omáčky a pak v parku řeky obědváme skutečně typickou místní kuchyni. Pevně doufám, že se z toho NEPO(cokoli)… Ale bylo to fakt dobré…
Pak chceme vidět "Zlatou horu". Po "debatě" s mapou to Lucka vzdává - tohle po svých prostě nedáme a tak máváme na dalšího ťuk-ťuka. Pán si z nás asi dělá tak trošku prdel.. Nejprve nás veze kamsi k nějaké

soše Buddhy, kde obědvá, pak nás chce odvézt kamsi do shoppu, kde má úžasnou slevu. Ale to už skutečně rezolutně odmítáme a trváme jen na Zlaté hoře, kam nás dost naštvaně nakonec odváží… Cena 250 BTH (no zdá se mi to dost). No co už.. Přece si jedním strejdou nenecháme pokazit Bangkok… Zlatá hora (Wat Saket) je vážně nádherná - uměle navršený 80-ti metrový kopec stojící na místě, kde původně stál chrám…. Na vrcholu Zlaté hory je zlatá Stúpa, která ukrývá Buddhův zub a je z vrcholu pěkný výhled na Bangkok… Fotíme, zapalujeme vonné tyčinky "s přáním".

Od Zlaté hory si bereme dalšího ťuk-ťuka a vezeme se směr trasa Skyline, kterou jedeme zpět na letiště… Okukujeme suvenýry z Bangkoku, dáváme si v místní restauraci polévku a nudle k večeři a hurá do letadla směr cíl naší dovolené - Nový Zéland. Opět Thaici, opět fajn letadlo, dobré jídlo, volné místo vedle nás - takže Lucka využívá možnost se natáhnout…

6.9.2016 - Úterý

Slunečno, chladno, některým až zima (marné, jsme tady na začátku našeho března)

Do nového dne se probouzíme v letadle a po snídani přistáváme asi v 10:45 v Aucklandu. (Lucka moc neví, protože spala pomalu až do výstupu z letadla). Jdeme si pro zavazadla, hledáme BUS a přesouváme se na terminál s vnitrostátními lety. Kávička, pivko (no pivo mi tady asi chutnat nebude - 10 NZD = cca 150,- Kč, chuť nic moc) ,odevzdáváme kufry k další přepravě (Check in pouze online, žádná baba u přepážky, takže pro nás dost maturita i s odbavením zavazadel) a už si to míříme do letadla do ChristChurch. Let je úplně fpohodě, jako bonus jsme měli krásný pohled na Mount Cook (nejvyšší hora Nového Zélandu), který vyzývavě čněl nad mraky (třeba ho ještě uvidíme z pevniny během naší cesty). Na letišti kupujeme místní SIM, at můžeme být online a nestojí nás to majlant a po opuštění letiště voláme do půjčovny.. Paní si pro nás přijede, odveze nás a následně nám předává naši letošní "kozu". Nakládáme kufry a vybaveni seznamem vyrážíme do obchodu… Za krásné cca 3000 nakupujeme základní potraviny na několik následujících dní a pak už hurá do nejbližšího kempu. Po vybalení kufrů se učíme "obývat" kozu, sprcha, k večeři míchaná vajíčka se slaninou a toustovým chlebem a pak už jen konečně spát…

Kemp Christchurch:
35 NZD, Power site, kuchyňka, pěkné sociálky

12 km

7.9.2016 - Středa

Ráno slunečno, později oblačno, odpoledne déšť, v podvečer sníh

Ráno se probouzíme do slunečného dne, vaříme si snídani a hurá vstříc dobrodružstvím. Naším dnešním cílem Mount Village Cook (Aoraki). Vyrážíme po "Scenic road" po silnici 72, cestou míjíme (čti tlačíme před sebou) stádo ovcí, užíváme si krásné výhledy n ahory skutečně jiného světa a počasí se pomalu začíná kazit… Když se blížíme k Lake Tekapo, začíná pršet. Na observatoř na Mount John nás ani nepustí pro velký vítr… Takže jen prohlédnout Tekapo a tradá směr Cook. U Odbočky u jezera se zdá, že s epočasí trochu umoudřilo.. Ale jen na chvíli. Na konci jezera to otáčíme s tím, že Aoraki (Mount Cook) snad uvidíme ze západního pobřeží… Dnes nám zkrátka není přáno… Vracíme se a pokračujeme směr Omarama. Za městečkem Twizel nacházíme lososí farmu (5 minut po zavíračce Lucka ukecá obsluhu), kde kupujeme kus čerstvé ryby k večeři. Do "kempu" zajíždíme před Omarama, chystáme si večeři, užíváme první láhev novozélandského vína a za rychle klesající teploty se chystáme do hajan. Ještě komunikujeme s Martinem Slívou z Agentury, který nám radí vydat se směr Milford, kde se umoudřilo počasí a na 2 dny tam hlásí slunečno, což nebývá v tomto období zvykem).

Kemp: Free tábořiště před Omaramo, suché WC

432,5 km

8.9.2016 - Čtvrtek

Ráno pod mrakem, drobně sněží, později oblačno, odpoledne už polojasno, ale stále chladno

Probouzíme se do mrazivého rána. Led přibalený k lososům a vysypaný u ohniště za celou noc nerozmrzl, padá drobná krupičkaa zůstává ležet… Je pod nulou… Na Lindis Pass to není jen drobná krupička, prostě je tu regulérně nasněženo a 2 kamiony odpočívají ve škarpě. Cestou na Queenstown se zastavujeme u Kawarau Bridge, kde v roce 1988 vznikl Bungee Jumping. Čučíme na pár skokanů a s teplým kafem v ruce   uznáváme, že na to v tuto chvíli nemáme morál. Z Queenstownu, který vlastně jen míjíme, pokračujeme směr Anau, kde se v kempu Fiordland Great View ubytováváme a chystáme si jehněčí karbanátky k večeři. Tím ale dnešek nekončí… V 19:00 vyrážíme na výlet do Glow Worms Cave, tedy do jeskyně za svítícími "červy". Po asi půlhodině docela rychlé jízdy na lodi jdeme po chodníku do jeskyně. Pak se naloďujeme na malé pramičky a ve tmě, kteoru ruší jen oni svíticí červíci, plujeme jeskyní. Originální zážitek, určitě nelitujeme peněz za výlet. A pak už zpátky do kempu, pivko, panák na zahřátí, zapnout topení a v noci moc neprochladnout…

Kemp: Te Anou, Fiordland Great View Park
20 NZD / osoba, Power Site, moc pěkné zázemí

349,2 km

9.9.2016 - Pátek

Slunečný den

Ráno se probouzíme do skoro jasného dne, vaříme si kafe a čaj, snídáme a vyrážíme směr Miford Sound.. Nad jezerem Te Anau se místy drží mraky, ale to nám nevadí - navíc se později rozplývají. Zastavujeme na téměř každém odpočívadle či vyhlídce. Fotíme, užíváme si krásný dena spoustu úžasných scenérií, které Nový Zéland nabízí. Na místo původně plánované zajížďky na Humboldt Falls u Hollyford Track (Gunns Camp) jedeme rovnou do Milford Sound - jednak kvůli obavě, že později nebude pro naši kozu už nebude místo v kempu a druhak si chceme užít záliv . U tunelu (Homer Tunnel) nás vítá opeřené překvapení - Nestor Kea - zelený papoušek zvědavý jako opice a ofrklý jak lázeňská veverka… Na jablko se nechá nalákat dost rychle, ale nekrmíme - víme, co je zakázáno… Pofotíme a jedeme dále. Po ubytování v kempu vyrážíme na vodopády v soutěsce, kde vytahuju stativ a ND filtry a snažím se něco málo pofotit vyrážíme směr vlastní Milford.. Podnikáme 2 procházky po místních okruzích, následně zpátky do kempu si dát něco dobrého k večeři… Pokračujeme v jehněčích karbanátcích, vínko, panák.. No ještě že jsme přehodnotili plán a ubytovali se už odpoledne.. Kemp je už plný….

Kemp: Milford Sound (u Milford Sound Lodge)
25 NZD / osoba, Power Site , moc hezké zázemí

138,6 km

10.9.2106 - Sobota

Jasný a slunečný den

Ráno vstáváme na budíka - jak jinak v v sobotu o dovolené… Vaříme si kafčo, posnídáme Muffiny a vyrážíme do Milford Sound, kde kolem desáté hodiny parkujeme kozu a pěšky vyrážímé do nedaleké Mariny, kde máme od 10:30 objednaný výlet lodí po vlastním fjordu. N amísto velké lodě z prospektu se naloďujeme na malinkého Sindibada a vyplouváme.. Plavba trvala asi 2 hodiny, během nichž jsme pozorovali a kochali se fjordem, lachtany, vodopády, koukáme směrem do Austrálie a vzpomínáme na dovolenou v roce 2013. Docela pěkný zážitek… v cca 13:00 se loučíme s Milford Soundem a vyjíždíme směr Gunns Camp. Cestou do tunelu točíme video z cesty ať z okolí taky něco máme, když už nemůžeme zastavit a fotit (většinu cesty jsou zákazy kvůli nebezpečnému lavinovému terénu). U tunelu se nám zase předvádí papoušci, kteří se přetahují o pár drobků ze silnice, řvou po sobě, občas po sobě vyjedou…

Za Gunns Campem si užíváme krátkou procházku k vodopádu, pak v místním obchůdku okukujeme Nefrit a pokračujeme zpět k Te Anau a dál po Scenic Route do Clifdenu, kde ve Free campu u historického mostu parkujeme, vaříme večeři, trestáme další láhev vína a plánujeme další cestu.

Kemp: Free, Clifden
1x splachovací WC

238,6 km

11.9.2016 - Neděle

Po chladné noci, kdy přimrzla i tráva v kempu, nás budí urputný kohout.. Hajzl…  Pod dekama je teplo, ale nakonec vstáváme, děláme snídani, na zahřátí čaj a kafe a vyrážíme do Clifden Caves. Před jeskyněmi se převlékáme do ušpinitelných hadrů (nejedná se o klasické jeskyně, jak je známe - jsou to jeskyně sice volně přístupné, ale bez osvětlení, bez chodníčků… zkrátka se leze a plazí apodobně) a FRAM…

Vlez do vlastní jeskyně zvládáme dobře. K možnému výlezu to jde docela dobře (sice v podřepu, aale jde to). Dále už je to dost úzké, kluzké, bahnité, takže po pár průzkumných metrech vzdáváme tuhle atrakci a podzemím se vracíme k vlezu (cestou vidíme i svítícího červíčka), v kaluži myjeme boty, ve dřezu pak zablácené gatě a hurý pryč. Zastavujeme na vyhlídce u moře a pak na doporučení v Orepuki Beach Café, kde si dáváme výbornou rybu se salátem, Lucka to završí s úžasným FlatWhite kávou. Dál pokračujeme přes historický Invercargill směrem k jihu na Slope Point - Nejjižnější bod Jižního ostrova. Odsud je to k na Jižní pól 4803 km - a na rovník 5140 km… Jižněji jsme nikdy nebyli a je pravděpodobné, že asi nebudeme… Tedy pokud se nepovede uskutečnit sen MOTO výletu do Patagonie a ohňové země… Po nezpevněné cestě pokračujeme na Curio Bay a užíváme si výhledy na pobřeží a na moře, kde už krom divokého moře a Jižního pólu není nic… Další cesta pokračuje po Southern Scenic Route skrze deštné lesy, kolem zátok moře a mezi ovčími pastvinami až do Owaka, kde odbočujeme do kempu u New Haven a pro dnešek unavenou a prohnanou kozu parkujeme na úžasném místě s vyhlídkou na mořskou zátoku. V úžasném Hippie kempíku si v kuchyňce chystáme večeři - fazole, užíváme si pivko, vínko, panáka na desinfekci a po plánování dalšího dne jdeme spát.

Kemp: New Haven, 40 NZD za místo, Power Site
Krásné zázemí, vybavená kuchyňka

277,7 km

12.9.2016 - Pondělí

Ráno vstáváme na budíka a bez snídaně a dalších okolků vyrážíme za svítání na procházku po pláži, kde se mají vyskytovat Sea Lions. Za odlivu se jde příjemně, písek je tvrdý a neboříme se a ani nenabíráme do bot. Prvního, lachtana, nebo tuleně, nebo co to vlastně je, si málem pleteme s kamenem, ležel na písku jak vyvržený vorvaň, ani se nehnul… Jen na nás líně zamrkal okem. Druhý kousek byl o poznání čilejší… Dokonce si 2x zívnul a ploutve skrčil pod sebe, jinak se ani on nenechal moc rušit v ranním rozjímání… Vracíme se zpátky  a voda už začala stoupat, takže musíme volit jinou cestu - naše příchodová je už pod vodou…
Po návratu do kempu chystáme snídani - slanina s vajíčky a kolem desáté vyrážíme směr na Cannibal Bay na další lachtany. Už z dálky bylo vidět, jak se "kočkují". Než jsme došli k nim, zalehli a ikdyž jsem se přiblížili na pár metrů, moc pozornosti nám nevěnovali… Ale měli jsme se dost na pozoru.. Moc blízko jsme nešli - přece jen nějaké nebezpečí hrozilo a hlavně - nechceme narušovat jejich území…

Další cesta vede k majáku na Nugget Point. Pobřežní skaliska nás uchvátí, ale to pravé nás čekalo později - Roaring Bay… Zde by měli být k vidění tučňáci žlutoocí - 4. největší tučňák, jsou velmi plaší velmi vzácní, krásní. Mimo jiné obývají jen tuto část planety (jihovýchod Nového Zélendu), patří k velmi ohroženým druhům (asi 4000 jedinců).
No na to si musíme počkat… Je sice chvilku po poledni a tučňáci se začínají vracet z moře až tak po třetí hodině (spíše ještě později), ale kdy se nám ještě povede vidět tučňáky ve volné přírodě ?? Navíc takhle vzácné ?? Je rozhodnuto - čekáme. Čas trávíme uvařením kávy, čtením si, přečkáme i malý deštík.. Ale stálo to za to…  Tučňáky skutečně vidíme, tlapkají si to od moře směrem do strmého břehu… je to vážně zážitek… Pozorovat, jak dovedně na vlně dosurfují na pláž a pak už dovedně capkají ke břehu… Hodně silný zážitek….

Už musíme vyrazit dále  - Směr Alexandra a Cromwell kolem řeky Clutha. Krajina zprvu jen mírně zvlněná a pokrytá pastvinami pomalu dostává více horský ráz bez porostu, taková trochu měsíční poušť, kterou střídá krásné údolí plné ovocných sadů a rozkvetlých stromů. Za Cromwelem hledáme kempík, což se daří u osady Bannockburn.

Kemp: Caimmuir Motor Camp, 28 NZD za místo, Power Site
Nic moc zázemí

248,4 km

13.9.2019 - Úterý

Ráno to chvíli vypadá s počasím nadějně, ale než e nasnídáme a pobalíme, tak se zatahujea cestou kolem  Kawarau River i začíná pršet. U Queenstownu ae ale naštěstí zase obloha projasňuje a začíná svítit slunko. A tak cestu do Glenorchy kolem jezera Wakatipu projíždíme pod blankytně modrou oblohou. Neskutečně úžasná cesta, nádherné výhledy, krajina jako z Pána prstenů (taky se tady natáčelo několik scén). V Glenorchy se jdeme kousek projít kolem jezera a kupujeme blbovinky na památku. Při zpáteční cestě zastavujeme v Queenstownu a lanovkou vyjíždíme na Bob´s Peak (33,- NZD / osoba). K jízdence si kupujeme 6 jízd na bobech - plastové vozítko na kolečkách, které frčí dolů po betonové silnici plné zatáček.. Slušný adrenalin. Dost si to užíváme… Lanovkou zase zpátky dolů a vyrážíme směr Wanaka. Cestou si kupujeme v jedné typické osadě (městečku) Fish & Chips a v autě si pochutnáváme a cpeme si žaludky mastnými hranolkami a rybou :-D . Bohužel - koze to moc asi nevonělo a přestal ji chutnat námi zvolený terén.. Cestou po Alpine Road se jí fakt moc nechce, líně skučela na jedničku a dvojku…. Ale co už… Memí to žádná mladice a chováme s k ní slušně, takže doufáme, že nás nikde nevyšplouchne a statečně nás doveze do cíle…  Po malém přemlouvání se umoudřila a DALA TO.

U Mstečka Cardrona fotíme stovky podprsenek na plotě - zajímavá atrakce :-D . Ve Wanaka okukujeme centrum města a v nedalekém kempu v Glendhu Bay parkujeme na noc…

Kemp: Glendhu Bay, 32 NZD místo, Power Site
Unisex toalety, sprchy a a kuchyň nezkoumáme, nelíbilo se nám to…

239 km

14.9.2016 - Středa

Ráno po snídani vyrážíme nejprve směr lyžařské středisko Treble Cone - s myšlenkou si na Novém Zélandu třeba zalyžovat (no komu z vás se poštěstí?) - ale bohužel naše koza a tamní nezpevněná prudká přístupová cesta nejsou komaptibilní a tak z pro nás exotického lyžování nic nebude a my to otáčíme zpět směr Wanaka, kde v obchodě dokupujeme zásoby na další dny a pokračujeme k jezeru Wanaka, zpátky do Albert Town a kolem jezera Hawea a pak už skrze hřbet Alp přes Haast Pass na západní pobřeží. Nejprve suchá horská krajina, se postupně mění na deštný les s velmi bujnou vegetací hustě protkaný vodopády a potoky. Neskutečná změna - a hodně rychlá… K moři se pak hory mění v placku .. V "Íčku" kupujeme nádherné perleťové šperky.

Naštěstí plackou nejedeme dlouho - cesta šplhá a klesá, kroutí se jak had doleva i doprava a je všechno - jen ne nudná… Koza trošku trpí, ale zvládá i výjezd na vyhlídku na Fox Glacier, odkud ale bohužel není díky počasí moc vidět a tak sjíždíme  na yhlídku mezi loukami, odkud by měl být vidět nejen vrcšek Fox Glacier, ale i Mont Cook. Máme smůlu :-( . Od Fox Glacier k Franz Josef Glacier přejíždíme s akutní potřebou čerpací stanice, nebo koze poněkud vyhládlo a cestou nebylo kde dopknit energii. Po natankování ještě vyjíždíme k Sentinel Rock vyhlídce na ledovec… Pěkné..

A teď už hurá do dědiny najít kemp, navařit, pojíst, ochutnat další víno z vinařství Riverstone, nezbytná hygiena a po plánování dalšího dne pod deku

Kemp: Rainforest Holiday Park, 39 NZD místo, Power Site
Pěkné sociálky, teplá sprcha

360,1 km

15.9.216 - Čtvrtek

Budíme se do slunečného rána a vyrážíme na přejezd směr SEVER. První delší zastávka je v městečku Hokitika, kde obcházíme obchody s nádhernými Nefritovými šperky a nakonec  kupujeme jeden skoro surový kámen a jeden šperk i s náušničkama… Z Hokitiky pokračujeme směrem na Arthur´s Pass ze západní strany… Cestou nás na víc než hodinu zdrží dopravní nehoda, a bohužel asi vážná, protože krom hasičů a ambulance dosedá na silnici i vrtulník… Na vrchol vlastního Passu se koza drápe trochu obtížně, přeci jen je to docela strmé stoupání, ale nakonec i tato starší dáma to nakonec zvládáa dá to i z výjezdem na vyhlídku nad mostem . Vlastním Artur´s Pass jsme trochu zklamaní, na sedle není ani rozumné parkoviště, ani slušná vyhlídka na památník Artura Dobsona, inženýra z 19. století, po kterém je sedlo pojmenováno… A v dědine je nejvýznamnější a největší budova nádraží, takže v koloně u semaforu to otáčíme a stejnou cestou se suneme zpátky směrem na Greymouth, kde tankujeme hladovou kozu a frčíme na Punakaiki, de si ještě v podvečer před zakempováním prohlížíme za západu slunce Pancake Rock - Palačinkové útesy. Podívaná skutečně úžasná a zapadající slunce tomu dodává super atmosféru…

Po večeři začalo pršet, takže jsme zalezli pod deku dříve, než jsme plánovali, ale odpočinek je taky potřeba - tak sedím a popíjíme v autě :-D.
Kemp: Panakaiki beach Camp, 36 NZD místo, Power Site
Příjemné sociálky, kuchyň jsme nezkoumali

393,7 km

16.9.2016 - Pátek

Tak, jak večer začalo pršet, tak ráno vydatně pokračuje a i obyčejná cesta na toaletu se stává malým dobrodružstvím, hlavně co pak s namoklými věcmi a jak "nezráchat" celý obytný prostor i s postelí….
Vyrážíme opět směr "palačinky" , neb je příliv a právě za něj by měly být útesy i se šplouchancema nejkrásnější. Inu asi měly…. Ale nejsou…. Vítr a déšť rozbíjí vlny, takže je vidět akorát tak vyšší hladina, nic dalšího převratného se nekoná… Zato máme mokré boty, kalhoty přilepené na nohy, jsme mokří úplně celí…. Takže u auta se svlékáme převlékáme se do suchého…

,Další zastávka je u Cape Foulwind, kde kdysi přistál pan námořník Cook… Stále prší a tak na maják jde Lucka sama - někdo musí hlídat kozu a být relativně suchý :-D . Luka se nějakou dobu nevrací, neb si malinko "zašla" při hledání výhledu a a v domnění, že se jedná o okružní cestičku … No okruh to nebyl :-D .  Cestou vyfotí nějakého ptáka, o kterém si myslí, že je to KIWI - ikdyž je jí divné, co by dělal noční pták ve dne na takovém místě.. Nebyl to KIWI…
Od Cape pokračujeme severovýchodním směrem do Motupiko a následně na severozápad  přes  Takaka až do Collingwood. Vzhledem k tomu, že pořád prší a z krásné cesty přes Takaka Hill jsme viděli tak akorát "prd", vzdáváme ideu dojet až na Cape Farawell a parkujeme v kempu

Na dědovo výročí jsme si otevřeli šampus a vzpomínáme…

Kemp: Collingwood, 36 NZD / místo, Power Site
Podivná kuchyňka se zajímavými sociálkami - "buňky" s umyvadlem, sprcha i s WC

387,6 km

17.9.2016 - sobota

Nad ránem konečně přestává pršet a tak poprvé snídáme u venkovního stolečku - máme čaj s citronem z místního citronovníku… Pak vyrážíme znovu na sever na Cape Farawell. Namísto k majáku se jdeme mrknout na nejsevernější část Jižního ostrova. Cestou naháníme do ohrady malé zaběhnuté jehně, ale marně…
A pak už zase na jih  - před Takakou odbočujeme na prameny řeky (název už nevylovíme) - ale víme, že patří mezi nejmohutnější prameny na Jižní polokouli - a je to fakt nářez. "Tančící" písky nás uchvátí…

V Takace tankujeme a nakupujeme a hlavně si dáváme Fish and Chips k obědu… Jedna porce nás zasytí oba - a bylo to výborné… Pokračujeme do parku Abela Tasmana, ale začínající déšť, zátoky bez vody díky odlivu, nás zrazují a vracíme se zpátky směr Takaka…. A krásnou cestou, ze které je dnes alespoň něco vidět, přes Takaka Hill pokračujeme na Motueku a Nelson…

Déšť ustal a místy probleskuje i modrá obloha - ovšem ne na dlouho. Do kopců nad Nelsonem se už zase noříme do mraků a tak opouštíme další ideu dojet až na French Pass - údajně úžasné místo - a zůstáváme v kempu v Okiwi Bay. Obchod, čerpací stanice i kancelář kempu už mají zavřeno, tak si vybíráme místo, večeříme úúúžasného uzeného lososa, zalíváme ho vínkem a plánujme další postup.

Kemp: Okowi Camp, 34 NZD, Power Site
Zázemí vcelku OK

297,4 km

18.9.2016.- neděle

V jak deštivém večeru jsme ulehali - tak v deštivém ránu se probouzíme.. Po snídani platíme camp, fotíme zátoku a definitivně vzdáváme myšlenku jet na French Pass. Vyrážíme tedy na Havelock s tím, že východněji bude třeba lépe a pojedeme přes ostrovy na Endevaour Inlet … V Havelocku řešíme prasklou žárovku na předním světle a máme jasno - lépe se už neudělá a tak na webu studujeme možnosti trajektu a úprk na severní ostrov. Finančně lépe vychází Bluebridge (265 NZD), jede i o něco dříve (ve 14:00) a tak ho bookujeme, platíme a po Queen Charlotte Road se vydáváme směr Picton. Tady se s předstihem řadíme do fronty a čekáme na nalodění. Po 13:00 se otvírá "Check-in" okénko a najíždíme nejprve do další fronty a pak mezi posledníma na trajekt. Opouštíme "kozu" zaparkovanou na třetím podlaží a jdeme na palubu pro cestující a pak na horní - vyhlídkovou… Sice docela fouká a prší, ale výhled na jižní ostrov je docela fajn. Trávíme tu většinu času plavby fjordem Green Charlotte, na jehož konci se jdeme zřítit do kavárny na lodi. Dáváme si FlatWhite a pivko Moa (půllitr láhvového s příchutí LemonGrass - asi zatím nejlepší na celém NZ)

Výjezd z daného fjordu si užíváme v naprosté pohodě na horní palubě, já si užívám pivko v kavárně, pracuju na fotkách… Fjord byl fakt fklidu - ale jak jsme se dostali na moře - už je to horší.. Dost to houpe a Lucce není úplně nejlépe… Leží na stole, zavřené oči, snaží se to zaspat a udržet kafe i snídani v sobě… Naštěstí se to daří :-) .

Huráááá - 3,5 hodiny trajektu přežíváme oba beze ztráty kytičky a už nás vítá Wellington… Už vlastní zátoka skýtá vlnprosté pohodlí a tak už relativně fpohodě vyrážíme z trajektu s naší "kozou" směr Watefront CarPark - což se ukazuje jako rozkopané parkoviště. Tak tady tedy spát nebudeme…
Další pokus je Rowena Backpackers & Motor Home - po zkouknutí dost nepravděpodobné uličky a do dost podivného zařízení  -   mladík nabízí rozkošně křivé místo na asfaltovém parkovišti - se rozhodujeme, že tady tedy taky neeee. Další pokus je Capital GateWay MotorHome Park, kde už je svět v pořádku, parkujeme, vaříme, večeříme, popjíme a po hygieně jdeme spát.

Kemp: Capital GateWax Motohome Park, 40 NZD / místo Power Site
1x sprcha, 1x WC, 1x kombinace, TV Longe (asi nejhorší poměr cena / služba)

102,2 km

19.9.2016 - pondělí

Ráno vstáváme na budíka (je přece pracovní den), snídáme a vyrážíme zpátky do centra Wellingtonu. Lehkou zácpu pracovního rána se prpracováváme k muzeu Tepapa, kde parkujeme a jdeme se prosít po nábřeží kolem muzea a i do centra měta, které je hned poblíž…. V 10:00 otvírá vlastní muzeum, a tak mezi prvními návštěvníky si jdeme užít "národní muzeum" . Nejprve o přírodě, životu nad i pod vodou, o sopkách, horách a vulkanické činnosti i s pěknou praktickou ukázkou toho, jak to vypadá při zemětřesení v baráku - no není to úplně příjemný pocit, když se vám vrtí podlaha pod nohama, vidíte, jak všechno padá a celý svět se vám klepe před očima. Koukli jsme na kameny z různých úrovní zemské kůry - ten odpovídající zemskému jádru je o hooodně těžší, než ten ze skutečného povrchu. Pak následuje nová expozice věnovaná 1. světové válce a bitvě u Gallipoli v Turecku (https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_o_Gallipoli)  a zapojení NZ vojáků… Moc hezká a věrná expozice, která na nás hodně zapůsobila… A pak už míříme do 4. patra - expozice věnovaná Maorům - původním obyvatelům ostrova. Nelze zde foti, ale užíváme si to plnými doušky a hodně to na nás působí. Naštěstí Maoři dopadli výrazně lépe, než Aboridžinci v Austrálii a mnohonásobně lépe, než indijání v USA.

Po poledni platíme parkování  a vyrážíme z Wellingtonu směr Taranaki na západním pobřeží Severního ostrova. Cesta vedoucí nejprve po dálnici následně nabírá podstatně přátelštější podoby - ale ikdyž je hlavní a lze po ní jet až 100 km/h (což naše koza vlastně ani nedává i s vypětím všech sil), už to je podstatně lepší a není to takový vopruz. Nebe je chvilkju modré, chvilku zamračené, ale když dojíždíme k městečku Hawera dostává počasí rozum a konečně začíná být slunečno… Směrem na Opunake už je krásně a sopka Taranaki se nám ukazuje v celé své kráse… Zastavujeme a fotím na každém možném místě a náramně si ten pohled užíváme až do západu slunce, kdy už míříme do Stratfordu do kempu a kde plně využíváme super kuchyňku, vaříme a plánujeme další postup. A taky ještě večer na webu studujeme souhvězdí Jižní Kříž a na 99% jej i na jasné obloze nacházíme… Další velký zážitek….

Kemp: Stratford Holiday park, 36 UZD / místo , PowerSite
Fajn zázemí, nic moc teplá voda

375,3 km

20.9.2016 - úterý

Ráno je obloha ještě modřejší, než byla v podvečer, takže vstáváme s úsměvem a po veselé snídani vyrážíme… Nejprve nabíráme směr na East Egmont, kde cestou od Pembroke fotíme úžasný kopec - Taranaki.. Otáčíme se zpátky na Stratford a frčíme Forgoten World Highway - tedy cestou zapomenutým světem. Úžasná cesta ca 120 km nahoru dolů, doleva, doprava, mezi zelenými brdky, z nichž každý by se mohl stát domovem nejen chundelatým ovcím, ale i lenošným a pohodlným "půlčíkům" (Hobitům) a Peter Jackson si za Hobitín vybral Matamata určitě jen proto, že poznal tuhle oblast.

V Taumarunui si v báječném "Maorském" bistru, kde se slečna u kasy rozplývala nad Lucčinými umělými drápy, kupujeme Fish & Chips k obědu a míříme směr Tongariro. Počasí se bohužel horší a tak v National Park fotíme, ale "Horu Osudu" bohužel už celou nevidíme. Přijíždíme blíže ke kopci do osady Whakapapa Village, okukujeme "I" a pokračujeme ještě výše a blíže ke kopci do Iwikau Village - místního lyžařského střediska, kde jsou podle mapy asi 4 lanovky, ale k nim asi 60 sjezdovek (no proti gustu…). Vrch se stejně, jako vrchol celého Mount Ruapehu, na kterém středisko leží, halí do mraků a mlhy a na místo krásného bílého sněhu se tu jezdí na špinavé blátivé rozmočené břečce… Opouštíme tedy i tu poslední hříšnou myšlenku dát nekřesťanské peníze za den lyžování na Zélandu. Na místo raději sjíždíme do Whakapapa a pak do Mangetapapo, užíváme si okamžiky, kdy je hora Mount Ngauruhoe (Hora Osusu) vidět a dokonce si k tomu vaříme i kafe, když tady není kde si jej zakoupit. A taky hledáme JetBoat v okolí Taupo, Který bychom mohli absolvovat…
Vyrážíme přes rybářskou osadu Tauranga do Taupo, kde plánujeme nocleh.. Ale zapíchneme to ještě před městem ve Free Campu… Po jídle se nám na webu povedlo najít docela zajímavý RapidsJet, takže jsem to hned zabukovali a zítra nás čeká rychlá loď s průjezdem přes peřeje a další taškařice…

V noci docela dost foukalo a občas prší, ale dalo se to přežít.
Kemp: Fine Mile Bay, Free - 0 NZD
Jen suché WC

367,3 km

21.9.2016 - středa

Ráno je opět prostě hnusně, ale alespoň už přestalo pršet, tak vyklápíme z kozy venkovní stolek a snídáme na čerstvém povětří… Foukat totiž moc nepřestalo…

Vyrážíme za historií do Opepe Historic Rezerve na místo, kde jsou pohřbení britští vojáci zabiti Maory. Nejpodivuhodnější nám na tom připadá, jak někdo dokáže udržet uprostřed buše a deštného lesa takovou kultovní voňavou planinu okolo pár hrobů s bílými náhrobky.

Vracíme se do Taupao, hledáme obchod, kde bychom koupili Merino košili, ale na místo toho kupujeme kupu suvenýrů a k časnému obědu si dáváme místní kuře s hranolkama, navštěvujeme "Íčko", fotíme, co je vidět z největšího NZ jezera a pokračujeme kolem Huka Falls k základně RapidsJet. Tady se hlásíme a chvíli si myslíme, že pojedeme sami, když už nás přišli přivítat 3 členové týmu a pes (podivně malý vlkodav, který by za podrbání dal duši). Převlékáme se do "voděodolného" oděvu a fotíme molo, odkud budeme vyrážet… Ovšem pak přijíždí jednou auto, druhé, třetí, a najednou je tu celá kupa lidí a dokonce to vypadá, že na jednu osobu ani nevyšlo místo. Fasujeme ještě pláštěnky (o tom nebyla nikde v informacích řeč), záchranné vesty a jde se na to…. Do člunu sice lezeme jako druzí, ale zaujímáme místo v první řadě… Nejprve vyrážíme proti proudu k Aratiatia Dama a peřejím Aratiatia Rapids, kterými teče zatím spousta vody a kde strávil 2 natáčecí dny i Peter Jackson při natáčení Hobita… (bohužel si nevzpomenu, kolik strašně moc peněz dal za scénu, která trvala snad 20 sekund). A pak už hurá po proudu dolů a první 360 otočky… Při asi osmé otočce (některé jiné společnosti na rychlých člunech avizují a hrdě se hlásí i k jedné takovéto otočce) a asi 6 průjezdů peřejemi nahoru a dolů (náš odhad je asi WW III) to přestáváme počítat a užíváme si to…  Lucka si užívá mimo jiné i to, že mám vodu i přes pláštěnku a bundu i mikinu s kapucí až na kůži - a to nesedí na kraji, kde mám já mám vodu těsně u sebe - a kde ji mám na sobě ?? Ani nepomýšlet :-D - to nechcete vědět… Po vyblbnutí se v peřejích, několika skocích a otoček, vyrážíme kolem "neposlušného medvěda" (plyšáka napíchnutého na větev borovice uprostřed řeky) zpět k přehradě a tentokráte  skoro suchým korytem. Jsme mokří, ale nadšení z půlhodinové jízdy plné zážitků a adrenalinu  - i třeba tím, že rukojeti, za které se držíme, abychom nevypadli během skoků a otoček z lodi, jsou vyhřívané … Míříme zpátky do přístaviště, kde odevzdáváme vesty, pláštěnky, kupujeme za 40 NZD USB Flash s fotkami, v autě se převlékáme do suchých věcí a pokračujeme v naší cestě… Jedeme se podívat na Aratiatia Dam (tentokráte z vrchu) a pak na Huka Falls. Teda, on to není ani tak vodopád, ale spíše peřej, ale je to zajímavý pohled…

A teď už hurá směr Rotorua - tedy přesněji WAI-O-TAPU - místní atrakce geotermální činnosti. Pravda, s Yellowstone se to nedá srovnávat, ale Emerald Lake nebo Champagne pool za návštěvu rozhodně stojí. Takže obcházíme za ne příliš dobrého počasí všechny 3 na sebe navazující okruhy (červený, oranžový i žlutý)a užíváme si české popisky dodané Vlaďkou Kennett z nám důvěrné známé Tru Travel.

Cestou se ještě zastavujeme u bublajícího bláta a pak už hurá do Rotorua do kempu. První pokus v Backyard Inn nevyšel - on to vlastně ani není kemp pro Campervany, jako spíše Cabins a backpackers s pár místy pro stany… Druhý pokus v Cosy Cottage Thermal Holiday Park vyšel naprosto úžasně…. Nejen že máme super místo proti kuchynia sociálkami, ale jsou zde k dispozici i dva malé a jeden větší termální bazén, čehož Lucka po večeři využívá a jde se čvachtat..  Což po dnešním dni plným zážitků je před spaním asi dobrá volba

Kemp: Cosy Cottage Thermal Holiday Park, 40 NZD / místo
Super zázemí, termální bazény

148,4 km

22.9.2016 - čtvrtek

Ráno pro změnu zase prší…

Po snídani se jedem podívat k OHINEMETU, kde je na prvním místě katolický kostel se skleněným obrazem Ježíše v Maorském plášti z peří a který z lavic vypadá, jako by kráčel po hladině jezera a hned naproti Maorský sněmovní dům. Kostel je zavřený, ale než pofotíme okolí, tak se dveře kostela otvírají a Lucka to jde zkouknout a pofotit…

Pod nátlakem výhledu počasi se rozhodujeme, že díky mizerné předpovědi počasí v okolí Rotoruy a vlastně celý východ, zmizíme raději na severozápad.. Takže vyrážíme směr Coromandel, užíváme si vyhlídkovou Highway až do Hot Water Beach, kde si lze na pláži vykutat (vyhrabat) vlastní bazének, který se naplní teplou vodou, případně vodou mořskou, kterou okamžitě prohřeje teplo z písku. Nemáme rýč na vyhrabání díry a ani plavky (zato máme nepromokavé bundy, protože zase prší), brodíme se řekou k samotné plážičce a pozorujeme lidi, jak si v pláštěnkách vyhrabávají bazénky a pak po odložení se v tom báječně rochní… Lidí je tady opravdu docela dost a těžko říct, jestli bychom vůbec nějaké to místečko našli a tak se alespoň procházíme po pláži, fotíme a zakutáváme se do písku alespoň po kotníky.. Někdy je to příjemné - teploučko - někdy nic - a někdy takové horko, že vyskakujeme … Zpět se opět brodíme řekou a nějak se nám zdá, že vody je více, než před cca hodinou.

Vyrážíme směr Coroglen a následně do Tapu. Frčíme seč koze síly stačí po úžasné Gravel Road - tedy nezpevněné silnici - přes pohoří ve středu poloostrova Coromandel, chceme vidět hranatou "Damaroň". Pečlivě ji hlídáme, vyhlížíme, v průvodci opakovaně čteme, kde by měla být.. A je tam… Tedy odbočka … Track k Damoroni je bohužel zavřený a tak si definitivně potvrzujeme ideu jet na sever ostrova, kde by mělo být Damaroňů více. A protože už nemáme moc času, vyrážíme na zrychlený přesun přes Ackland k severu. Končíme v městečku Orewa, kde parkujeme v kempu nedaleko od moře (tedy po té, co se nám povede se dozvonit na pána již v zavřené recepci). Teď už jen večeře, vínko a plán na poslední dny

Kemp: Orewa Beach Top 10 Holiday Park, 34 NZD / místo, PowerSite
pěkné sociálky, kuchyň jsme nevyužili

421,5 km

23.9.2016 - pátek

Ráno to vypadá, že předpověď, která na severu slibovala lepší počasí, nekecala a nelije. Pobalíme a fičíme k severu směr Whangarei.. Cestou Lucka v průvodci nachází informaci o zajímavých toaletách pana Hundetwassera v Kaiwaka a tak zastavujeme, hledáme ono WC. Sice nám to chvilku trvá, ale nakonec se daří a jsou to fakt nejzajímavější záchody, co jsme kdy kde viděli. Vlastně celá výzdoba je ze zbytků starých a rozbitých kachlí… Super nápad…

Pokračujeme do Waitangi, kde byla v historii podepsána smlouva mezi Brity a Maory, kteří již předali ostrovy do správy Britům výměnou za ochranu…

Bohužel i tady platí, co už jsme zjistili dříve - jak něco "smrdí" maorsky, je to pořádně zpoplatněné. A nejinak tady… Vstupné 28 NZD / osoba s enám fakt platit nechce.. Že se jedeme podívat nad golfové hřiště na vyhlídku na moře a zátoku…

Pokračujeme na západní pobřeží severního ostrova - směr Rawene. Z důvodu nedostatku času opouštíme myšlenku dojet až na Cape Reinga  - na nejsevernější místo severního ostrova. Nechceme se poslední dny dovolené jen honit…. V případě Rawene průvodce nekecal - pár baráků a trajekt - jinak naprosto nic. Pokračujeme do Omapere a Opononi, kd eměl průvodce taky pravdu - už asi 50 let tu žije legenda bláznivého delfína. Užíváme si výhled přes zátoku a na písečné duny a pak už hurá k cíli naší nemalé zajížďky na sever - na Damaroně.

Ve Waipoua Kauri Forest nejprve okukujeme největší strom na Zélandu - Tane Mahuta - Bůh lesa, 51 metrů na výšku a stáří cca 2100 let, obcod 16 metru.

Na další zastávce si opět čistíme boty, abychom nepřenesli Damaroňovou nemoc a jdeme se podívat na 4 sestry a taky na nejstarší a nejsilnější strom - Te Matua Ngahere - (Otec lesa) má v průměru více jak 5 metrů a věří se, že je nejstarším stromem - až 4 000 let.
A pak už hurá směr Dargaville, kde poblíž Countdownu parkujeme v kempu avečeříme… A dochází na velmi neoblíbenou a velmi nepříjemnou část dovolené - balení. PO nějaké době se nám daří a většina krámů je v kufrech, takže už můžeme jen dopít víno a jít spát.

Kemp: Dargaville Campervan Park&Cabins, 34 NZD / místo
Soukromé WC, krásná sprcha, kuchyň jsme nehledali

397,3 km

24.9.2016 - sobota

Ráno už zase počasí není nic moc. Ale i tak musíme po snídani vyrazit - po okružní Higway směr Auckland. U Te Hana jsme se snažili najít dílnu dřevořezbáře.. Nejprve nacházíme jakousi Maorskou expozici, pro změnu za nehorázný poplatek, pak i dílnu řezbáře, který tvoří ze stromů Kauri, tedy i z kmenů vytažených z bažin. Díla jsou to krásná, dřevo nádherné, ale od další prohlídky nás odrazuje 13 NZD poplatek. A tak pokračujeme, sice s malým blouděním, směr Auckland. Podle navigace vybíráme kemp a hledáme. Marně, kemp není. A tak se vracíme k osvědčené aplikaci a nacházíme jiný - nejen v mapě v aplikaci, ale tentokráte i ve skutečnosti. V kempu si bereme poslední PoweSIte - a to ještě takový, že není jisté, že elektrická přípojka funguje. Platíme tedy jen NON PowerSite (36 NZD), zjišťujeme cestu do centra hromadnou dopravou. PO nezbytném převlečení vyrážíme pěšky směr nádraží . Dříve ale narážíme na autobusovou zastávku a po konzultaci s plánkem zjišťujeme, že to je vcelku schůdná varianta. Přijíždí BUS, ptáme se, platíme, nasedáme a po půl hodině jízdy vystupujeme s většinou cestujících u Skytower. V "Íčku" u věže okukujeme, zjišťujeme cenu a zvažujeme, že se tady za tmy vrátíme. Teď plánujeme vyrazit do přístavu, ale před věží ještě čekáme na skokany, kteří se rozhodli pro TowerJump - tedy skok z vrcholu vyhlídky - tzn cca 200 metrů. Pár se jich našlo a my už můžeme s klidným svědomím vyrazit směr přístav.. Za stálého deště okukujeme Ferrybuilding, fotíme a v kavárně si dáváme kafe a zmrzku. Děláme "xitofku" v takovém počasí a jdeme na vlak směr kemp. Lístek stojí stejně a tak nám přijde přijde jednodušší poznat 8 zastávku vlaku, než tipovat správnou zastávku BUSSu. Dojeli jsme na první dobrou, trefili i do kempu, vaříme si poslední večeři na NZ, dopíjíme poslední víno, natahujeme budíky i s ohledem na avizovaný posun času…

Kemp: Avondale Motor Park, 36 NZD, PowerSite
Sociálka, teplá sprcha, TV Místnost, kuchyňka

233,5 km

25.9.2016 - neděle

Ráno nás budí budíky ještě za tmy, zíráme, kolik je vlastně hodin, posouváme budík ještě o hodinu a dospáváme. Jojo, vymoženosti moderní techniky jsou pro nás někdy neuchopitelné - telefony a i hodinky se posunuly samy  - tzn k našemu ručnímu přetočení se to posunulo ještě jednou - ale než jsme si to uvědomili a zorientovali jsme se - docela to trvalo…
Snídáme, dobalujeme mokré hadry i boty, loučíme se s kempem a promočeným městem se vydáváme směrem na letiště, tedy do půjčovny vrátit auto .Tady řešíme malou komplikace v podobě nedoplněné plynové bomby, ale spraví to 15 NZD. Za to ale dostáváme zpět 27 NZD za vyměněnou žárovku… Následně nás paní nakládá do auta a odváží na letiště. Zjišťujeme přepážku k odbavení, ale jelikož máme ještě dost času, jdeme jednak spotřebovat zbytek potravin a pití co ještě máme a druhak okouknout místní SHOPY - ještě stále nemám tu MERINO košili… Daří se a nacházíme vyhovující model, konzervativní barvu a hlavně odpovídající velikost (velikost "šapitó" nemají zase všude).

Odevzdáváme zavazadla k přepravě, odbavujeme se , ve FREE SHOPech očmucháváme parfémy a čas do odletu si krátíme i tradiční kávou a pivkem. Za chvíli už nastupujeme a zase máme 3 sedačky pro nás dva - takže se Lucka alespoň trochu vyspí… Následuje Panák, jídlo, panák, panák…. Menší turbulence… panák, panák…

V Bangkoku procházíme kontrolou a jdeme koupit suvenýry.. Štamprdle problém nejsou, ale slušný magnet ?? Skoro neřešitelný problém.. Obíháme oba terminály, cestou se rozhlížíme, co si dáme k jídlu a nakonec za poslední Bhaty kupujeme snad ten nejlepší magnet, co byl k vidění.

Dáváme si ne nejlepší polévky k večeři, pivko, mango smoothe, ve free shopu se ještě trochu navoníme a tradá na místa v letadle - a opět více místa….

24 km

26.9.2016 Pondělí

Ráno před sedmou hodinou přistáváme na letišti v Mnichově, vyzvedáváme kufry a ze stanoviště Shuttle se necháváme přepravit na P41, kde snad Mates dále stojí. A ano, stojí - ale ve skoro vyklizené uličce - kolem žádná auta. No hlavně že tam byl… Dálniční provoz se vcelku dal, za hranicemi se ozýváme domů, že žijeme a domlouváme pivko s kamarády. Za Prahou nějaký dlabanec, v Tescu v NJ dokoupení nějakých základních potravin a hurá domů, kde bude třeba okamžitě vybalit kufry a smrduté zatuchlé věci okamžitě vyprat… A tím vlastně definitivně naše úžasná dovolená skutečně končí…
Dovolená je za námi - ať žije dovolená…

Za tři týdny jsme najeli s kozou - Mazda , 2,0 l - 5445 km - což je nezvykle málo oproti jiným dovoleným…
Ale na to, že to byla koza to je dost slušný výsledek. Spotřeba se pohybovalo kolem 10,5 - 13 litrů / 100 km. Cena benzinu se pohybovala ov rozmezí 1,8 - 2,- NZD / litr (kurz byl cca 18,- Kč / 1 NZD)